|
|
| Hrad
Kalich |
| |
 |
| celkový
pohled na torzo třetí brány od
severovýchodu (foto:
Martin Chvátal) |
| |
Za husitských
válek, v letech 1421 - 1423, zuřily
na Litoměřicku ostré boje. Hlavním
cílem kališníků bylo ovládnutí
Litoměřic, které měly v severních
Čechách klíčový strategický a
ekonomický význam. Většina úrodného
území Třebušínské kotliny ležící
severovýchodně od Litoměřic tehdy
již více než sto let náležela
býčkovické komendě Řádu německých
rytířů; řádoví rytíři komendu
opustili r. 1409. Pozici významného
lokálního hráče pak začal postupně
získávat Křišťan ze Žernosek, jenž
seděl na tvrzi ve Vinném mezi
Býčkovicemi a Třebušínem. Po
vypuknutí husitských válek se
Křišťan zařadil k předním
spolupracovníkům husitského hejtmana
Jana Žižky z Trocnova; ten na jaře
r. 1421 jeho podpory využil a do
Třebušínské kotliny přitáhl
s početným vojskem. Spolu se svým
bratrem Jaroslavem a Křišťanem ze
Žernosek se Žižka vzápětí pokusil o
násilné ovládnutí Litoměřic, což se
ale nezdařilo. Proto se následně
rozhodl zřídit v Třebušínské kotlině
vlastní opěrný bod, který by mu
posloužil jako sídlo a současně i
základna pro operace kališníků v
oblasti. Volba padla na vysoký
skalnatý kopec nad Třebušínem, o
němž četná literatura – na základě
interpretace dobové zprávy Vavřince
z Březové – soudí, že zde ještě před
příchodem Žižky stávala dřevěná
tvrz. Po jejím obsazení přistoupil
Žižka s velkou důkladností k
výstavbě nového hradu, který se měl
stát dokonalou pevností; jednooký
husitský hejtman zde jistě využil
všech svých hlubokých zkušeností,
které na válečných polích nabyl.
Jméno hradu bylo patrně zvoleno
symbolicky, přestože není úplně
vyloučeno, že i (údajný a spolehlivě
nedoložený) jedinečný kalichovitý
tvar jedné z jeho věží je mohl silně
ovlivnit. Ještě v červnu 1421 musel
Žižka odjet na Čáslavský sněm (na
němž se rokovalo o jednotě husitů) a
vedením stavby pověřil svého bratra
Jaroslava, jemuž patrně pomáhal
Křišťan ze Žernosek. Momentu
překvapení, jakož i skutečnosti, že
Kalich ještě zřejmě nebyl dokončen,
se pokusil využít Zikmund z
Vartemberka, úhlavní nepřítel husitů
v oblasti. Jeho útok na hrad však
byl odražen a Vartemberk byl nucen
ustoupit, zanechavše v Třebušínské
kotlině posádku. Ta si – podle všeho
ještě v průběhu obléhání – vystavěla
na protější skalnaté homoli nad
Řepčicemi hrad Pannu, který se stal
strategickou protiváhou Kalicha
(snad někdy ve dvacátých letech 15.
století zbudovali katolíci proti
Kalichu – nad Kotelicemi – ještě
jeden hrad: Litýš). Ne však
nadlouho: po dvojím obležení – v
letech 1422 a 1423 –, když ve druhém
případě obléhatelům nejspíš velel
sám Žižka, Panna padla a oba hrady
pak byly pevnou oporou husitství až
do konce válek. Žižka na Kalichu
bydlel (naposledy je zde jeho pobyt
doložen v červenci 1423) a psal se
po něm, což je neklamným důkazem, že
i přes světskou skromnost jej
považoval za své osobní vlastnictví.
Po Žižkově smrti zdědil Kalich jeho
bratr Jaroslav (padl v září r. 1428
u Bechyně) a sestra Anežka. Vzhledem
k tomu, že i po Lipanech zůstala
posádka hradu veskrze husitskou,
byla její činnost pokládána za
nezákonnou a tak r. 1437 nařídil
císař Zikmund zbořit hrady Kalich a
Pannu, protože se na nich „usadili
lupiči.“ Vykonavatelem nařízení se
měl stát starý Žižkův nepřítel
Zikmund z Vartemberka. Panna byla
obležena již v lednu 1437 a po
několikatýdenním obléhání a zajetí
velitele její posádka kapitulovala.
Po vyvrácení Panny císařsko vojsko
oblehlo Kalich. Tehdy však podle
všeho došlo k obratu v situaci. 4.
března 1437 dal císař Zikmund
býčkovické zboží s hrady Kalichem a
Pannou do zástavy Heníkovi z
Valdštejna, který měl se Zikmundem z
Vartemberka spor o nedalekou Leštinu.
Velitel obléhaných Jan Řitka z
Bezdědic byl v tomto sporu Heníkovým
spojencem a proto se Heník postavil
proti plánu Kalich zbořit. Od
dalšího dobývání hradu bylo nakonec
upuštěno a k narovnání sporu mezi
Heníkem a Janem Řitkou na straně
jedné a Zikmundem z Vartemberka na
straně druhé došlo v červenci 1438.
Heník však Kalich zakrátko – někdy
mezi lety 1438 – 1441 – z neznámých
důvodů ztratil a jeho novým
vlastníkem se stal Vilém z Illburka.
Ten držel Kalich po mnoho let.
Nakonec se však přidal k odpůrcům
krále Jiřího, jejichž hrady se r.
1467 staly cílem rozsáhlého útoku
královského vojska. Všechny tehdy
obležené hrady, mezi nimiž byl
zřejmě i Kalich, nakonec
kapitulovaly. Král Jiří následně
Kalich svěřil svému věrnému
straníkovi Petru Kaplířovi ze
Sulevic. Skromně zařízený hrad,
vyloženě koncipovaný jako vojenská
pevnost bez většího hospodářského
zázemí, byl užíván do konce 15.
století. V roce 1496 se dostal do
držení Vartemberků a ti jej
připojili k hradu Litýši. Poslední
indicií, že snad přečkal přelom 15.
a 16. století, je schematické
vyobrazení na Klaudyánově mapě Čech
z r. 1518. Při prodeji býčkovického
zboží v r. 1540 je uváděn pouze
pustý hrad Litýš, o Kalichu však
není při této příležitosti ani
zmínka; nepochybně byl již pustý,
protože podle všeho za neznámých
okolností vyhořel. V zápise jezuitů
z r. 1649 se již uvádí jen "les a
kopec Kalich, kde zámek stával" a r.
1679 je Kalich označen jako
"neobývaný a zřícený zámeček".
Hrad Kalich stával na vysokém
skalnatém kopci nad Třebušínem (538
m n.m.). Staveniště bylo pro
výstavbu pevnosti zvoleno neobyčejně
příhodně: táhlé ploché temeno strmé
hory, které bylo značně nepřístupné
a přitom nabízelo dostatečný prostor
pro výstavbu rozsáhlého opevnění.
Při stavbě svého hradu zřejmě
počítal Jan Žižka s přesuny
početnějších vojsk a tomu odpovídal
i velmi důkladně zbudovaný přístup
ke hradu: představovalo jej několik
cest, které se spojovaly pod
vrcholem hory na severozápadě a
které se dodnes zčásti dochovaly.
Spojená přístupová komunikace pak
dále stoupala po západním úbočí k
první hradní bráně. Kontrola cesty
byla zajištěna se zvláštní
pozorností – příchozí se nacházel v
dostřelu zbraní z protáhlého zemního
opevnění, které bylo zbudováno nad
cestou a umožňovalo i umístění
těžkých kusů. Na severu končí jazyk
zemního opevnění polygonálním
baštovitým útvarem, obklopeným ještě
příkopem a valem. Vnější líc bašty
dodnes nese zbytky plenty z kamenů
kladených nasucho či spojovaných na
jíl; existenci takové plenty lze
podle všeho předpokládat po obvodu
celého zemního opevnění. Poté, co
přístupová cesta minula zemní
opevnění, dostal se příchozí pod
skálu, která vymezuje prostor
vlastního hradu na severu. Podle
dosavadních názorů stávala na skále
válcová věž, která střežila první
bránu s současně i prostor příhrádku,
který se obtáčel kolem paty skály na
východ a kterým prochází přístupová
komunikace do vlastního hradu. Věž
nad příhradkem měla být válcová o
průměru přes 13 m a údajně měla
patro vysazené na krakorcích, takže
svým tvarem připomínala kalich a
jako taková měla dát i jméno hradu.
K tomuto názoru se klonil ještě F.
A. Heber, který navštívil Kalich r.
1846; dnes již tuto hypotézu nelze
nijak ověřit, protože se z věže
nedochovaly žádné viditelné
pozůstatky a dokonce i její samotná
existence je neprůkazná. Vstupní
příhrádek přepažovaly nejspíš dvě
brány. Po druhé bráně není již dnes
ani stopy a její existence je pouze
hypotetická; třetí brána mívala
podobu mírně nepravidelné hranolové
věže o rozměrech 4,5 × 3,5 m a je
dnes nejlépe dochovaným pozůstatkem
hradu. Z vnějšího portálu zůstal po
pravé ruce příchozího (asi 1,4 m nad
současnou úrovní terénu) zbytek
záklenku, který se zdá naznačovat
značnou šíři průjezdu; představu o
jeho podobě by mohla upřesnit
archeologická sondáž. Za bránou se
rozkládalo jádro o půdorysu
nepravidelného trojúhelníku, jenž
bylo vymezeno na západě kolmými,
někde až převislými skalními stěnami
a na východě obvodovou fortifikací.
Psát „fortifikací“ a nikoliv
„hradbou“ je v tomto případě jistě
velmi na místě, protože toto
opevnění je zcela odlišné od
čehokoliv, co kdy bylo na českých
hradech popsáno. Bohužel však,
protože výše uvedená fortifikace
stála na hraně prudkého svahu a
nevydržela zkoušku staletí, je naše
představa o ní dosud značně mlhavá.
I tak je ale možné konstatovat, že
se jednalo o masivní sypaný val o
průměru 150 cm, obestavěný na
vnitřní i vnější straně asi 40 cm
širokými plentami z kamenů kladených
na sucho či spojovaných na jíl (pro
druhou verzi hovoří krátký úsek
hradby mezi branskou věží a skálou
nesoucí předpokládaný bergfrit na
severu, kde se dosud toto pojivo
dochovalo). Ze zbytků plent,
dochovaných místy do výše 50 cm, je
také zřejmé, že vnější z nich
dosahovala výšky minimálně 2,5 m. Je
velmi pravděpodobné, že na koruně
bylo opevnění ještě vybaveno nějakou
lehkou konstrukcí. Fortifikace
podobná výše uvedené se táhla
souběžně níže ve svahu, což činilo
tuto terénem přece jen poněkud méně
chráněnou stranu velmi silně
zabezpečenou. Ze skály, jenž uzavírá
hradní areál na jihu, se otevírá
čarokrásný výhled do kraje. Věž zde
stojící byla hranolová a měla
charakter donjonu; podle tradičního,
nikoliv však bezpečně průkazného
názoru se jednalo o obydlí samotného
Jana Žižky. Dnes lze z této věže na
místě spatřit už jen sotva viditelné
zbytky základů, zejména fragment
severního nároží. Prostor rozlehlého
nádvoří mezi věžemi vyplnily budovy,
jejichž podobu ani charakter nelze
bez podpovrchového průzkumu ani
přibližně určit, protože jejich
pozůstatky jsou překryty novověkým
terénem a situace je navíc poněkud
zkomolena zřízením (dnes už
zaniklého) hostince a vyhlídkového
pavilonu v 19. století. Při jižní
skále se spatřuje téměř zasypaný
sklep o rozměrech 4,5 × 1,7 m,
překlenutý valenou segmentovou
klenbou. Za současného stavu poznání
lze situaci hypoteticky
interpretovat jako pozůstatek
rozměrné, snad trojprostorové
palácové budovy neznámého stáří.
Hrad měl také svou vlastní studnu
(či cisternu), která byla údajně
velmi hluboká; tento zdroj pitné
vody se nacházel v přitesaném
prostoru mezi skálami na západě.
Hrad Kalich, kterému dosud nebyla
odbornou veřejností věnována
adekvátní pozornost, je svojí
podobou zjevem v české
kastellologické produkci zcela
mimořádným. Uvědomíme–li si však, že
neobvyklá podoba hradu je zřejmě
produktem strategického myšlení
vynikajícího vojevůdce Jana Žižky,
stane se tento poznatek překvapivým
přece jen méně. Tak jako tak,
objekt, stojící na počátku éry
novověkého pevnostního stavitelství,
svým významem dalece přesahuje rámec
České republiky. |
|
|
|
|
