|
|
| Hrad
Litýš |
| |
 |
| pohled na obvodovou hradbu jádra od jihozápadu (foto:
Martin Chvátal) |
| |
Stanovit
s jistotou dobu vzniku hradu Litýš
není nikterak snadné. Literatura
sice za jeho stavebníka považuje
Zikmunda z Vartemberka, který tak
měl učinit na počátku dvacátých let
15. století, jisté to ale není.
Všeobecně se předpokládá, že Zikmund
z Vartemberka postavil Litýš jako
opěrný bod proti Kalichu – hradu
svého úhlavního nepřítele,
husitského hejtmana Jana Žižky
z Trocnova (stejný případ je blízký
hrad Panna u Řepčic). Myšlence, že
by Litýš vznikl současně s Pannou,
zase odporuje ta skutečnost, že když
císař Zikmund 27. listopadu 1422
udělil Zikmundovi z Vartemberka do
zástavy majetek bývalé býčkovické
komendy s Kalichem a Pannou, o
Litýši přitom není zmínka. Za
současného stavu poznání se tedy
nezbývá než spokojit se s domněnkou,
že si katolíci postavili Litýš někdy
po roce 1423, kdy Žižka dobyl Pannu
a oni tak přišli o svůj stěžejní
opěrný bod. Není však přitom zcela
zřejmé, kdy by se tak mělo stát,
protože po neúspěšném útoku na
Kalich v létě 1421 drželi husité
v oblasti dlouhodobě iniciativu a
stavbu nového nepřátelského hradu by
asi stěží jen tak dovolili. První
jistá zmínka o Litýši je až z roku
1432, kdy jej spravoval vartemberský
purkrabí Mikuláš ze Lhoty. Po roce
1438 přešel hrad na Aleše a Zdeňka
ze Šternberka, kteří jej roku 1454
prodali Zikmundovi mladšímu z
Vartemberka. Roku 1459 držel Litýš
Jan z Čečelic na Tetčiněvsi, věrný
straník krále Jiřího z Poděbrad.
Hrad byl tehdy centrem panství, k
němuž patřilo i celé zboží
býčkovické komendy. Do třetice se
Litýš dostal do rukou Vartemberků
sňatkem dcery Jana z Čečelic s
Kryštofem z Vartemberka. Nejmladší z
Kryštofových synů Václav vyměnil
roku 1532 litýšské panství se svým
strýcem – rovněž Kryštofem z
Vartemberka –, který přenesl sídlo
panství na nově zbudovanou
býčkovickou tvrz. Nepohodlný hrad
Litýš, který navíc v té době
vyhořel, přestal být využíván a roku
1544 se už uvádí jako pustý.
Hrad
Litýš stával na výrazné znělcové
kupě nad vsí Kotelicemi. Uznává se,
že byl místem, které se husitům
nikdy nepodařilo obsadit, což je ale
v rozporu s dosavadním názorem
nečetné literatury na kvalitu jeho
opevnění, jenž bývá hodnoceno jako
poměrně konzervativní. Dramatický
zvrat v náhledu na podobu hradních
fortifikací přinesly až povrchové
průzkumy lokality v roce 2009. Areál
vejčitého půdorysu byl na méně strmé
jižní a východní straně chráněn
silným valem s plentami z nasucho
kladených kamenů, který mohl
posloužit i jako stanoviště děl a
dokonale kontrolovat přístupovou
cestu ze sedla na jižní straně. Tuto
vlastnost výše uvedeného zemního
opevnění ještě umocňovaly dvě
poněkud níže ve svahu položené
rozměrné sypané bašty. Od
jihozápadní z nich se val táhne
směrem na sever, takže i nadále
kontroluje přístupovou cestu. Ta na
západě ústila první branou, jenž
byla nejspíše lehké konstrukce, do
nevelkého dvorku, vymezeného na
východě skálou vlastního hradu a na
západě obvodovým opevněním
s obdélnou, jistě hospodářskou
budovou. Obezděný násep, který po
celou dobu kontroloval přístupovou
cestu, přechází ve svahu nad první
bránou v rovněž obezděné těleso
trojúhelníkového půdorysu, jenž má
zřetelný charakter bastionu. Tuto
pozici musel příchozí minout, aby se
následně mohl otočit do protisměru a
vstoupit druhou, za baštou skrytou
bránou do parkánu. Parkán obíhal
vlastní hrad na západě a jihu,
přičemž na západní straně má jeho
vnější obvodová fortifikace podobu
již zmíněného zemního opevnění; na
nejohroženější jižní straně parkán
níže položenou zemní linii zdvojuje.
V jihozápadním rohu parkánu stojí
skalisko, mezi nímž a skalním blokem
vlastního hradu se nachází třetí,
formou přitesané skály upravená
brána. Čtvrtá, zcela zaniklá brána
do jádra se zřejmě nacházela v jižní
frontě zhruba lichoběžníkové
dispozice. Vlastní hrad má dvě
výškové úrovně. Větší, níže položená
jižní část byla obehnána hradbou se
zaobleným jihozápadním nárožím, k
níž přiléhaly na čelní straně
přiléhala obdélná budova s krátkými
postranními křídly. Menší, výše
položené část jádra na severu má
podobu skaliska s prohlubní na
temeni; podle všeho zde stávala
jediná zděná, asi věžovitá stavba.
V nádvoří pod skálou se dodnes
spatřují základy zaniklého objektu
polygonálního půdorysu a zasypaná
cisterna.
Stavební vývoj hradu
zůstává dosud neznámý. Mimořádně
progresivně řešený vnější prstenec
zemního opevnění lze nicméně
považovat za jeden z nejstarších
svého druhu v Čechách, který mohl
mít přímý vliv na vznik mladších
fortifikací tohoto typu. Otázka si
zasluhuje další bedlivý výzkum. |
|
|
|
|
