|
|
| Hrad
Oltářík |
| |
 |
| celkový
pohled na torzo paláce od
severovýchodu (foto:
Martin Chvátal) |
| |
Hrad Oltářík,
jehož jméno má zjevně symbolický
podtext, zbudoval zbohatlý husitský
hejtman Jakoubek z Vřesovic.
Literatura tradičně uvádí, že se tak
stalo již někdy po bitvě u Ústí nad
Labem r. 1426, nedávné výzkumy však
tento názor zpochybňují. Když totiž
kronikář Bartošek z Drahonic
vypočítával k r. 1435 Jakoubkovy
majetky, Oltářík nezmiňuje. Jako
oprávněnější se jeví názor A.
Sedláčka, že stavba Oltáříku
proběhla až někdy ve čtyřicátých
letech 15. století; první přímá
zmínka o hradu pochází z r. 1450,
kdy ho Jakoubek z Vřesovic zastavil
Janovi z Polenska. K výplatě
Oltáříku ze zástavy už Vřesovcové
nikdy nepřistoupili a tak ho r. 1468
syn Jana z Polenska Mikuláš zastavil
bratřím Janovi a Oldřichovi Zajícům
z Házmburka. Od Zajíců získali
Oltářík neznámo kdy páni z Illburka.
Další výslovná zmínka o něm pochází
až z r. 1531, kdy Vilém mladší z Illburka
na Ronově odkázal majetky do
doživotní správy své manželce Anežce
z Helfenštejna. Té byl uvedený stav
potvrzen r. 1544. Tehdy se však už
hrad Oltářík uvádí jako pustý.
Bezpochyby doplatil na změnu
filosofie a aspirací šlechty
s koncem středověku, která už v 16.
století o nepohodlný, extrémně
položený hrad neměla zájem. Jako
pustý se pak Oltářík připomíná ještě
v letech 1576 a 1612. Později bylo
jméno ruiny zapomenuto a vžil se pro
ni název Hrádek; původní jméno hradu
znovu objevil až v 19. století F. A.
Heber.
Podoba hradu Oltáříku vycházela
z trpkých zkušeností se
zranitelností ostrožných hradů doby
Karla IV. a zejména Václava IV.,
jenž se plně projevila za husitských
válek. Pro stavbu hradu byl proto
vybrán obtížně přístupný vrchol
solitérně stojící čedičové kupy (566
m n.m.) nad osadou Děkovka. Taková
volba extrémně omezila nejen
možnosti potenciálního útočníka, ale
i samotného stavebníka. Jediný
přístup ke hradu zprostředkovávala
zpevněná cesta, jenž se obtáčí okolo
kopce. Na severu se ve skále
spatřuje dutina s neobvyklou, cestu
kontrolující puklinou, někdy
interpretovaná jako střílna. Za ní
byla cesta přehrazena ke skále
přiléhající subtilní věžovitou
bránou složitějšího stavebního
vývoje. Proměnlivá šířka průjezdu
(160 – 182 cm) umožňovala – oproti
starším předpokladům –, aby do hradu
mohly vjíždět i vozy. Za bránou se
komunikace dělí. Napravo se láme do
protisměru a stoupá na plošinku
ležící při západní patě vrcholu
skály, kde zřejmě stávala jedna či
dvě hospodářské budovy lehčí
konstrukce. Druhé rameno přístupové
komunikace pokračuje dále k
severovýchodu podél hlavního
vrcholu, kterého nakonec dosahuje
oklikou od východu. Temeno ze
severu, západu i jihu zcela
nepřístupné skály zaujímal
lichoběžníkový donjon se zaoblenými
nárožími na užší západní straně.
Značně nerovný vrchol skaliska
způsobil, že místnost v přízemí věže
zaujímala pouze její východní část;
osvětlovala ji dvě štěrbinová
okénka. V patře se nacházel jediný
rozměrný sál, který od severu
osvětlovalo okno se segmentově
zaklenutou, dovnitř se rozevírající
nikou a okno či arkýř na jižní
straně. Vstup do věže umožňoval
portálek dosažitelný po obezděné
schodišťové rampě z nástupní
plošinky na východě. |
|
|
|
|
